středa 23. května 2012

Všechno se změnilo, jako vždycky

Každý proslov představitele počítačové firmy - zdaleka se to netýká jen EMC - již léta obsahuje povinné sdělení: doba se úplně změnila. Od teď bude všechno jinak.

Vím přesně, proč to říkají (a jako veřejně vystupující člověk z oboru jsem to sám řekl i napsal mnohokrát, bůh mi odpusť). Tahle fráze totiž, jakkoli se to po tolika opakováních zdá být nemožné, pořád ještě na chvíli probudí zájem publika. Co kdyby to tentokrát byla pravda?

K několika zásadním zlomům v našem oboru totiž došlo. Podle mne byly čtyři.

První, když v dubnu 1964 uvedla IBM řadu System/360 a tím změnila počítače z nepochopitelné megamašiny v běžnou součást vybavení podniků.

Druhý, když v roce 1977 vymyslel Steve Wozniak, jak postavit levný osobní počítač a Steve Jobs, jak ho prodat.

Třetí, když v roce 1990 Tim Berners-Lee stvořil web.

Čtvrtý, když v roce 2000 Google spustil AdWords a dal tím do provozu obecně přijatelný způsob, jak za provoz užitečných věcí na síti nezaplatí ani uživatel, ani poskytovatel, ale třetí strana.

Jsem ochoten hodně opatrně připustit, že se možná schyluje k pátému zlomu, který bude mít hodně společného s data science a systémy obecně zvanými Big Data.

Možná. Všimněte si totiž, že ani jeden z těch zlomů současníci nerozpoznali jako něco zásadního, vždycky jim to chvíli trvalo. Dokonce i v případě čísla dvě, což byl z těch zlomů nejnázornější a nejviditelnější. Jistě může být, že jsme bystřejší než oni, ale moc věrohodně to nezní, že?

Všimněte si také, že slovo zlom vlastně nesedí. V mnoha ohledech to vždy byl jen bod na plynulé křivce postupné změny. Mainframy existovaly dřív, než přišel System/360. Osobní počítače dřív, než byl na trh uveden Apple II. Hypertext dřív než web. Inzertní systémy na webu dřív než AdWords (Google se ostatně musel o původnost soudit a tak docela v právu nebyl).

A ještě si všimněte, že to je hodně svévolný výběr. Nemám v něm sociální sítě, hledání na webu, umělou inteligenci, roboty, COBOL, mikroprocesor, cokoli mobilního. To všechno mi připadá jako logický důsledek oněch čtyř hlavních momentů, ale jistě to můžete vidět nějak jinak.

S výroky typu everything has changed by se mělo zacházet opatrně, ale na tohle varování je už pozdě. Všechno se mění koneckonců pořád. Jde o to, jak to chceme interpretovat, jaké příběhy vyprávět.

Většinou volíme ty, které nám přinášejí užitek. Já chci, abyste je četli. Obchodníci chtějí, abyste na jejich základě nakupovali. Občas z toho dokonce vyjde skoro stejný příběh.

XtremIO: technologie z Area 51

Pár rychlých poznámek k včerejší akci nazvané Area 51. Od začátku to inzerovali jako přísně tajné odhalení, novinářům vstup zakázán a tak dále. A čím dál tím víc bylo jasné, že se z toho vyklube nějaká taškařice.

Což se stalo. Se zvukovými a světelnými efekty předvedla EMC jednak překvapivě hodně smyslu pro humor (rozumějte: ne že by to bylo k popukání, ale bylo to docela dobré na firmu, která se normálně chová víc IBM-like než IBM sama), jednak pár zajímavostí, především v oblasti budoucích technologií. („Teď uvidíte produkty, které nemají nic společného s technologiemi a technologie, které nemají nic společného s produkty.“)

K zapamatování doporučuji jméno XtremIO: izraelský startup, který EMC letos koupila (říká se tu, že bezmíla za půl miliardy). Dělá disková pole postavená čistě z flash pamětí (takže říkat jim disková je už jen projev setrvačnosti) a brzy si prý troufne na kapacitu 1000 TB v jedné krabici (byl jsem se pak výslovně zeptat, zda jsem neslyšel špatně.)

To je dost síla. Profi flash paměť je 10 - 100x rychlejší než disk (proto se také používá), ale taky v podobném poměru dražší (byť dnes už o dost levnější než DRAM). Jestli má být 1000 TB aspoň trochu cenově přijatelných, znamená to, že Izraelci přišli na pár zajímavých triků. A EMC nakoupila dobře. Když si to porovnám s miliardou za Instagram, připadá mi, že svět upadl na hlavu.

Mimochodem, v rámci Area 51 se na pódiu také mihl Scott McNealy, někdejší šéf Sunu, hokejista, huba nevymáchaná a vůbec zajímavý chlap. Má teď startup WayIn, který se snaží využívat mechanismu Twitteru pro hlasování a shromažďování názorů - crowdsourcing. Očividně ho to baví.

V rámci zvoleného image nakonec přitáhli na pódium i mimozemšťana. Zda došlo v zákulisí na jeho pitvu, není známo.

Greenplum: analytika velkých dat

Jednou z novějších akvizicí EMC (léto 2010) je Greenplum. Startup, který vyletěl bleskově vzhůru díky své orientaci na velmi aktuální problematiku analyzování velkých datových objemů (zkusím se tomu obratu Big Data vyhnout aspoň chvílemi).

Greenplum má svůj vlastní databázový engine a nad ním analytický software. Protože se předpokládá, že půjde o objemově náročné úlohy (big je holt big), je systém postaven tak, aby pracoval paralelně. Jeho základem je prostředí Hadoop, dnes nejpoužívanější nástroj pro paralelizaci datových úloh.

Podrobnosti jindy a asi jinde: pokud to znáte, pak o tom asi víte víc než já, pokud to neznáte, pak je to s Hadoopem zhruba následujícím způsobem. Máte obsáhlou úlohu, která by při sekvenčním zpracování trvala hodně dlouho, třeba indexování obsahu webových stránek (přesně pro ten účel byly algoritmy tvořící základ Hadoopu původně vyvinuty) nebo počítání, kolikrát se které slovo vyskytuje v encyklopedii (to se dá líp představit). Abyste čas zkrátili, rozdělíte ji na mnoho menších úloh, z nichž každá poběží na samostatném procesoru nebo počítači bez komunikace s ostatními. Dostanete mnoho dílčích výsledků, a dostanete je rychle. A jsou nepoužitelné, dokud je nějak nesloučíte dohromady (máte dílčí součty počtu slov z každé stránky encyklopedie zvlášť). Což se dá udělat. Té první části algoritmu se říká Map, té druhé (slučování dílčích výsledků) Reduce, protože v ní skutečně jde o redukování výsledků, o eliminaci (a třeba sčítání počtu) duplicit. Reduce se dá podle množství dílčích výsledků dělat opakovaně, v několika krocích. Jde o stařičký algoritmus pocházející z Lispu, nehodí se na všechny typy paralelních úloh, ale právě v analýze dat většinou vyhovuje. Proto je Hadoop dnes tak známý a používaný.

Hadoop, jak je z extra stručného popisu snad jasné, není databáze, je však možné nad ním databázi postavit. Třeba Google používá svou databázi Big Table. Greenplum má nenápaditě pojmenovanou Greenplum Database.

EMC má tendenci všechno dát do krabice. Ta související se Nezralou švestkou (kde ta jména berou?) se jmenuje EMC Greenplum Data Computing Appliance. V podstatě to je datový sklad spojený s výpočetním clusterem - tedy se strojem na paralelní počítání. Má vestavěný VMAX Symmetrix, veškerý potřebný software od Greenplum, čtyři nebo čtyřidvacet výpočetních uzlů („samostatných počítačů“) a dá se doplňovat dalším softwarem třetích stran. Datová analytika plug & play! (Sotva. Ale je to důležitý krok ke standardizaci a komoditizaci. Postupuje to rychle. Věda v krabici.)

Greenplum tady na EMC Worldu ohlásil celkem zajímavou věc: spuštění tisíciuzlového klastru pod svou správou. Jmenuje se Analytics Workbench a je otevřený zdarma pro vývojáře třetích stran - pro testovací účely, nikoli pro komerční provoz (aspoň tak jsem to pochopil). Hezký dárek komunitě, bez níž by koneckonců nic z výše popsaného nebylo. Ti, kdo si díky jejím výsledkům vydělali, jí to vracejí.

Hráči

Abych nevypadal, že toho prosťáčka neupřímně předstírám: v Las Vegas jsem poprvé a o hazardních hrách vím jen tolik, že kasino vždycky vyhraje. Zdejší atmosféra mi proto připadá poněkud cirkusová, protože se na to neumím naladit emocionálně. Včera jsem ale půl hodiny pozoroval ruletu a bylo to zajímavé. U levnějšího stolu, s minimální sázkou $10. Jsou tady mnohem dražší.

Překvapilo mě napřed, jak je to veřejně přístupné, dokonce do té míry, že vlastně o hru a hráče všude zakopáváte, stačí ji jít koupit pivo a tužkové baterie. Vždycky jsem si představoval, že kasino je pseudodůstojná instituce, kam vás nepustí jen tak.

Taky jsem si myslel, že se u hry napjatě a důstojně mlčí, ale ono je to spíš jako na fotbale! Lidé se baví, pokřikují a popíjejí drinky roznášené zdarma (tedy - za spropitné, to vím od arménského taxikáře). Prakticky celé sukno je pokryté žetony, není čísla či kombinace, na které by něbyla sázka - někdo tedy vyhrát většinou musí, čímž je to zajímavější.

Nějak mi ale přišlo lepší jen se koukat a pivo si platit, než to udělat naopak. Možná je v tom trocha obavy, aby se v člověku neprobudila nějaká dobře schovaná vášeň, nevím.

V kasinu je úžasná směs oblečení a hlavně lidí; pomíchané společenské vrstvy, dámy v malých černých a na jehlách stejně jako maminy v květovaných halenách rozměrů stanu a odrbaných teniskách. Chlapi vypadají homogenněji.

Mimochodem, je to snad jediné místo v Americe (no, to ne: ale v Nevadě prý ano) , kde se ještě smí kouřit v místnosti. Leckdo sem jde jen a právě proto. (Venku je i v noci horko.)

Ruleta je fajn, protože tam komunikujete s lidmi. A asi ještě lepší jsou karty, kde záleží na tom, co dovedete. Totálně ale nechápu hráče u automatů. Většina vypadá unaveně, uzavřeně, bez zájmu o okolí. Strkají papírky do škvíry a mačkají páku. Mohly by to dělat opice. Jen by je to asi nebavilo tak dlouho. (I když - za banány či za přístup k opicím opačného pohlaví asi ano. A v tom to je.)

Nefilozofuju a nesoudím, jen se dívám.

 

úterý 22. května 2012

Capellas, aneb všechno v jedné krabici

Dalším veteránem na scéně je Michael Capellas. Proslavil se v době, kdy byl šéfem Compaqu a řidil jeho prodej společnosti HP. Moc populární nebyl, protože ta transakce sama nebyla moc populární. (Dnešní vývoj v HP jako by tehdejší názory zpětně ospravedlňoval. Ale Compaq tou dobou byl už sám vykolejený a kdyby ke spojení nedošlo, stejně by asi dlouhodobě neobstál.) Capellas byl pak nějakou dobu prezidentem „HPaqu“ (prezidentem, ne CEO, rozhodující pozici zastávala železná dáma Carly Fiorina).

Dnes stojí v čele VCE neboli Virtual Computing Environment Company, což je společný podnik firem EMC a Cisco, v němž má peníze také Intel a VMware.


Produktem VCE je řada Vblock, což je... datacentrum v krabici. Anebo cloud v krabici, jestli chcete. Vblock je skříň jak hrom, Uvnitř najdete switche (značky Cisco, samozřejmě), nějaké to diskové pole od EMC (u vyšších modelů to bývá VMAX Symmetrix), přiměřené množství intelských blade serverů UCS (výrobce též Cisco - ano, Cisco dělá servery, už dost dlouho), a dál middleware, obslužný software a veškerý další ware (EMC, VMware i Cisco).

Dělá se to na zakázku, kombinovat jednotlivé prvky lze různým způsobem. A k čemu je to dobré? Běží na tom virtuální x86 servery. Stovky až tisíce podle konfigurace.

Technologicky to není nic zásadního: integrované řešení složené z hotových prvků. Obchodně to je vtipné, protože zákazník dostane plně funkční celek, jedno číslo na technickou podporu (to je hodně důležité; jistě jste už někdy slyšeli „za to my nemůžeme, obraťte se na tu druhou firmu“?) Výrobci, místo toho, aby se konkurenčně potírali, se takto užitečně spojují. Jednak ku prospěchu zákazníka, jednak si navzájem nekazí ceny. Tak to chodí.

Integrované řešení zkrátka znamená, že to dostanete v jedné krabici, jedno i druhé.

Šéf VMware na scéně

Paul Maritz je veterán počítačového byznysu. Jihoafričan, který koncem devadesátých let dosáhl prvního vrcholu své kariéry - v dresu Microsoftu. Byl tehdy ve firmě trojkou (tedy jedničkou po nesesaditelné dvojici Gates - Ballmer) a jeho úkolem bylo vyřešit podivnou krizi, v níž se MS tehdy ocitl: úspěšný, ale bez perspektivy, jak pokračovat. Byla to doba antimonopolních procesů, doba, kdy nervózní Microsoft nedopřával třetím stranám mnoho prostoru, chtěl všechno pro sebe.

Maritz, silně technicky orientovaný manažer, ukázal nové cesty v oblasti back i front office a především dokázal získat vytrácející se důvěru vývojářů softwaru. Mluvil s nimi na rovinu, jako programátor s programátory. Pamatuju jeho neuvěřitelnou přednášku v Amsterdamu, kde ho vývojářská elita Evropy uvítala pískotem a o půl hodiny později vyprovodila potleskem.

A Maritz byl taky tvrďák, který prosadil v Microsoftu zásadu eating our own dog food. Tedy: co vyvineme, to ještě v betě začneme v celé firmě naostro používat. Prý tu frázi dokonce vymyslel. Ani bych se nedivil: ta formulace nevypadá na nikoho z marketingu...

Proč to povídám? Protože dnes je Maritz šéfem VMware, firmy, která je součástí EMC. Za chvíli tady začne mluvit.

pondělí 21. května 2012

K nevysvětlení

Většina nových oznámení se týká „jen“ kvalitativních změn. Rychlejší, s větší kapacitou, podporuje více databázových systémů. Žádná převratná změna. A navíc je to strašně, nestravitelně technické. Zkuste udělat zprávu do novin z toho, že nový Avamar 6.1 je na virtuálních systémech VMware třikrát rychlejší než nejbližší konkurent při backupu a třicetkrát při obnovení dat! (A kdybyste to přece jen nějak dokázali, zkuste tam prosadit ten vykřičník!)

Přitom je to pořádný úspěch a vykřičník si celkem zaslouží. Rychlost je u zálohování i obnovení zásadním faktorem. Při zálohování proto, že je nejlépe dělat je, když není systém v provozu (nebo je přinejmenším ten provoz utlumen na minimum). To většinou znamená - v noci. A noc není dlouhá, noc úředně trvá osm hodin a těm osmi hodinám se říká zálohovací okno. Do něj je třeba se vejít, jinak to začne být komplikované. A jelikož dat je čím dál tím víc, jak jsme si už řekli, musí se toho během zálohovacího okna také stihnout víc než dřív. Takže...

Rychlost obnovy dat je zase klíčová z hlediska kontinuity provozu. Všichni známe frustraci, když to či ono nejede - elektronické bankovnictví, zpravodajský web, Facebook. Po většině systémových havárií je zapotřebí obnovit nějaká data ze záloh. Takže...

Takže pořád ještě musíte vysvětlit, co to je ten Avamar, co to je VMware, koneckonců i co to je zálohování a obnova. Vysvětlit se to dá. Dokonce i tak, aby to bylo ke čtení pro laiky, i když to už dá dost práce. Co se nedá, je protlačit takové věci do novin, nedejbože televize - tedy u nás; v britských a německých denících takové věci občas najdete.

Občas si myslím, že propast mezi tím, jak svět funguje a tím, co o něm většina lidí ví, je strašná, větší než kdykoli dřív. Kombinace: úzké hluboké expertní znalosti; neuvěřitelně dokonalé technologie; důvěra; a mlhavý předpoklad, že se příliš nezmění podmínky, v nichž/díky nimž to všechno pracuje. Připadá mi to jako recept na průšvih. Ale to jsme jinde, tohle samozřejmě nespraví, když dobře vysvětlíte Avamar.

Jak řekl medvídek Pú: jsou dny, kdy ti vůbec nepomůže, že umíš správně napsat slovo myslivec.

Jediná show ve městě

Když jste za žurnalistu na takovéhle konferenci, musíte si vybrat mezi několika možnostmi. Zaprvé - zúčastníte se spíš připraveného novinářského programu, anebo si sestavíte své dny sami, vyberete si přednášky a setkání podle sebe? Rozumná bývá kombinace. Novinářský program šetří čas, zpravidla je výběrem toho podstatného, ale všelijaké pikošky vám utečou.

Potom - k jakému novinářskému kmenu patříte? Tady se rozlišuje business, technology a channel. Zkouším technology, která podle mých zkušeností obvykle bývá business až až.

Budete pracovat, nebo lelkovat? Ono se totiž skoro všechno dá dohnat z internetu... Za sebe: jednoznačně pracovat, jednak kvůli čistému svědomí, jednak proto, že nic zábavnějšího se v Las Vegas - bez auta a s 38 stupni horka kolkolem - dělat nedá.

Tohle je prostě jediná show ve městě, která stojí za to.

neděle 20. května 2012

Škálovatelnost

EMC pořádá letos konferenci pro třináct tisíc návštěvníků.

To je z logistického hlediska naprosté šílenství. Už jen najít, byť i v Americe, konferenční centrum, které to pojme, není jen tak. Zařídit registraci, podávání obědů, přesuny mezi přednáškovými halami, aby se to nikde nezaseklo. Má hluboká úcta. (Chválím předčasně, ale: v USA jsem už na několika akcích podobné velikosti byl, jednu z nich pořádala právě EMC. Klapalo to vždy. Dokonale.)

Je to vlastně pěkný náznak toho, co se děje v digitálním světě. Je to připomínka toho, proč je dnes tak důležitým slovem scalability, škálovatelnost.

Všichni víme, že došlo k datové explozi, že dat přibývá stále rychleji a že to asi přináší jakési potíže. Málokdo ale přemýšlí nad skutečnými rozměry problému, už jen proto, že není lehké si je představit.

Rozhlédněte se kolem sebe. Internet; prima. Mobilní data a smartphone; jasně. GPS a polohové služby; samosebou. Datové senzory v budovách, v autech, na ulicích. Bezpečnostní systémy. Nakupování, služby, bankovnictví - online i offline, protože z hlediska vytváření digitální stopy je to dnes už skoro jedno, poskytovatelé si zaznamenávají všechno v obou případech. Fotky a videa. Sociální sítě jako malá třešnička na dortu. Wi-fi všude, například už i v letadlech. To vše po čtyřiadvacet hodin denně a pro několik miliard lidí.

Tak se neustále generují data. Hodně hodně moc dat. Za rok 2011 jich přibylo 1,8 zettabajtu. Zettabajt je miliarda terabajtů. Meziroční tempo nárůstu je něco přes čtyřicet procent. Ze stovky máte sto čtyřicet za rok a sto devadesát šest za dva roky a 275 za tři, k tisícinásobku se takhle dostanete za sedm let... ve skutečnosti ještě dříve, protože ten meziroční nárůst se taky pomalu zvětšuje.

Aby to bylo zábavnější, 95 % těch dat je v nestrukturované podobě, tedy nikoli v přehledných databázových tabulkách, s nimiž se počítačům dobře pracuje.

Definice, jedna z mnoha: jakmile objem dat představuje specifický problém sám o sobě, jakmile není zvládnutelný dosavadními metodami, jde o Big Data.

Nevím, kdo ten termín vymyslel. Zní to spíš jako povzdech než jako marketingový slogan. Je to ale jeden z nejfrekventovanějších výrazů v dnešním IT a pořád ještě dost dobrý na to, abyste s ním udělali dojem. (Cloud už pro tento účel nestačí a Web 2.0 ani nezkoušejte, nechcete-li být za mimoně.)

Big Data je problém i příležitost. Problém, protože: kam ta data uložíme, jak v nich budeme hledat, jak se v nich neutopit? Příležitost, protože: ač většina těch údajů vypadá jako odpad a šum, jsou v nich neuvěřitelně cenné informace. Jen je umět najít, vytáhnout, objevit správné korelace a vzorce chování. Pro banku poskytující úvěry to dnes může představovat rozdíl mezi prosperitou a krachem.

Někdy kolem roku 2000 mě informatika přestala bavit. Asi před pěti lety znovu začala, protože se dějí úžasné věci. Zůstaňte naladěni, tady to teprv začne!

Jak přijet do Las Vegas

Las Vegas je šílené místo i na americké poměry. Mekka hýření uprostřed pouště, mezi ostrým kamením a ostrými horami. Ta poušť je už na první pohled životu nebezpečná.

Město ne; ne na první pohled.

Z letiště mě vezl arménský taxikář. Věděl kdeco o Česko-i-Slovensku. Učil se to v sovětské škole. Já věděl z podobných důvodů kdeco o Arménii. Tím se mezi námi navázal srdečný vztah.

Cestou mi vysvětlil, co to je Strip: hlavní třída, kolem níž jsou velké hotely a kasina, jediný zdejší průmysl. Vysvětlil mi, že právě teď se hraje Fantóm opery. Vysvětlil mi, že můj hotel je luxusní; trochu nejistě se přitom díval na moje oblečení a zelený armádní batoh. Vysvětlil mi, jak správně dávat spropitné: v baru deset až patnáct procent, v taxíku dvacet. To zdůraznil.

„Co se tady dá ve volném čase dělat?“ zeptal jsem se ho. „Myslím kromě hazardu.“ Byla to naprosto věcná otázka. Pohled na reklamy kasin, večerních show a barů mě v kombinaci s únavou z letu naplňoval lehkou beznadějí.

Spousta věcí, ujistil mě. Pít, co hrdlo ráčí. Jíst, co hrdlo ráčí. Chodit na večerní představení. Nakupovat. Obdivovat umělé řeky a vodopády.

Hm.

Jízda stála třicet padesát. Podal jsem mu pětatřicet dolarů. Zatvářil se ublíženě. Přidal jsem dva. Usmál se.

„A hlavně nechoďte do striptýzových podniků,“ poradil mi závěrem. „Okradou vás.“ Podal mi vizitku. „Kdybyste potřeboval holku, zavolejte radši na tohle číslo.“ Potřásl hlavou. „Já to neprovozuju, to kamarád. Ale upřímně řečeno - stejně to nestojí za ty peníze.“

Dobro došli, řekl jsem sám sobě tiše, když odjel.

The Palazzo je opravdu luxusní podnik, to by mě ale z míry nevyvedlo. Když jsem býval aktivním žurnalistou, nocoval jsem na pracovních cestách v lecčems od sklepa nedostavěného domu po údajně nejdražší hotel ve Francii. Z míry mě vyvedlo, že tam, kde normálně bývá hotelová hala, je kasino. Stoly s ruletou, stolky pro black jack, stoly pro poker, stoly pro nějakou hru, kterou jsem nerozpoznal. A hlavně hrací automaty alias jednorucí banditi. U toho všeho spousta lidí, rámus, výkřiky nadšení nebo zklamání - těžko rozlišit.

Prodral jsem se skrz korzující hráče k výtahu. Narazil jsem na malý drugstore, kupodivu s normálními cenami, a koupil jsem si Coronu, sýrové sušenky a miniaturní lahvičku Jacka Danielse. Napustil jsem si vanu, nalil Jacka na led, natáhl se do vody.

A byl jsem v Las Vegas.

pátek 18. května 2012

Co bude k vidění?

Oficiální verze je na webu konference a je tam toho dost. Média se s tím samozřejmě spokojit nemohou a tak přemýšlejí dopředu:
What news will be revealed to the 13,000 people attending EMC World in Las Vegas next Monday?

(...) There will be several confidential briefings under a for-your-eyes-only rule. Signing a non-disclosure agreement will be required to slip past the guards at the five-star Venetian hotel and casino.

But Project Thunder, and the Xtremio acquisition, will be discussed openly by EMC prez Pat Gelsinger in an opening keynote. Thunder bowls a collection of server-grade VFCache PCIe flash cards into a networked box - if it appears at all, that is.

(...) Big data will get heaps of attention, and we're bound to hear about the FAST - Fully Automated Storage Tiering - extension to support VFCache even if it is some months away from delivery. Hybrid clouds will play a huge part in EMC's strategy, and lots of announcements will have a hybrid cloud angle. Could FAST automate tiering to the cloud?
To je zkratek! VFCache je nejspíš Virtual Flash Cache (nebo Very Fast...), další krok na cestě k rozdělení velkokapacitních paměťových zařízení do úrovní (tiers) podle kapacity, rychlosti a ceny. Bylo by prima mít všechno co nejrychlejší a zároveň nejobjemnější, ale to nejde, tak se nastavují kompromisy; na něco dáme dražší a rychlejší technologii, ale jen tolik, kolik je nutné. Mimochodem, SSD paměti pro využití v datacentrech, to je samo o sobě moc pěkné téma. Od klíčenky s gigabajtem za stovku se pochopitelně dost liší.

Tedy nová storage zařízení; druhým velkým tématem konference určitě budou Big Data, buzzword této doby. Jak moc big musí data být, aby byla Big s velkým B? Tim O'Reilly tuším řekl, že Big Data jsou taková, kde sama jejich velikost se stává problémem. Jsem si jist, že na EMC Worldu uslyšíme i jiné definice.

Chris Mellor, The Register: What's on the cards at EMC's casino royale next week?